PERSONA Talk #1 | Kristýna Daňhelová
"Divadlo je výjimečné, protože každé představení je jiné."
Vítáme Vás u prvního dílu našeho nového pořadu PERSONA Talk. Od chvíle, kdy v září roku 2020 divadelní projekt Persona, snažíme se Vás pravidelně informovat o aktuálních tématech, která hýbou divadelním světem. Mluvíme s Vámi o divadle tak, jak ho vidíme my, a snažíme se zbořit předsudky mladých lidí vůči divadlu. Rozhodli jsme se vzít k tomu na pomoc výrazné osobnosti současného českého divadla. Herce, režiséry a nejrůznější profesionály z dramatického umění. Nacházíme s v krásných prostorách brněnské kavárny Anoda, kde jsme si pro Vás ve spolupráci s TAKE Production připravili nový pořad, ve kterém tyto osobnosti vyzpovídáme. Dovolte nám přivítat našeho prvního hosta, výbornou herečku, zpěvačku a tanečnici, členku Městského divadla Brno, Kristýnu Daňhelovou.
KD: Krásný den, ahoj.
ŠH: Rád bych začal první otázkou. Taková klasika - jak ses dostala k divadlu?
KD: Takovou oklikou přes fyziku, protože mám za sebou osmiletý gympl v Uherském Hradišti. Je to taková podivná oklika, ale stalo se to. Naše fyzikářka v období maturit nám všem stále vštěpovala, že budeme všichni tu fyziku potřebovat přijímačky. A já jsem si říkala, že já přece tu fyziku nemůžu potřebovat, to nejde, vždyť to bych se neuživila. Bych skončila pod mostem, v Hradišti. Tak jsem si řekla, že já jí dokážu, že tu fyziku potřebovat nebudu, tak jsem šla na JAMU, dostala jsem se a jsem v tady, v Městském divadle v Brně.
EB: Ty jsi studovala muzikál, proč ne činohra? Proč zrovna muzikál?
KD: To je taky takový omyl trošku. Já jsem samozřejmě chtěla studovat činohru, protože mi to přišlo takové smysluplnější a říkala jsem si, že činohra je královna divadla. Ale tam jsem se nedostala a vzali mě akorát na muzikál, tak jsem si řekla tak jo - jeden rok vydržím na muzikálu a pak to zkusím znovu. Ale tak nějak se z toho vyklubal docela dobrý ročník a vydržela jsem tam a jsem ráda. Takže takový trochu omyl - nedostala jsem se na činohru, ale zůstala na muzikálu a už jsem v něm asi 8 let.
ŠH: Tvými pedagogy byli i Petr Štěpán a Miroslav Ondra, se kterými teď vlastně pracuješ v Městském divadle. Jaké to je, se svými vedoucími ateliéru a profesory najednou spolupracovat?
KD: Je to super. Akorát mně trošku trvalo si zvyknout na to, že to jsou kolegové, že to nejsou ti pedagogové, ale jako dodnes mám takovou kontrolku v hlavě, že to jsou furt pedagogové a mám k nim ještě takový trochu odstup, ale je to pecka. Když člověk překoná tu hranici, že to jsou najednou vaši kámoši, kolegové a že s nima můžete různě partneřit a hrát na tom jevišti, to je pak super pocit. A nejen pro nás jako studenty, ale ještě i pro ně to musí být takový pocit zadostiučinění, že nás pak potkají na tom jevišti, že si nás vychovali a teď s námi můžou hrát. To si myslím, že je super.
EB: Teď se hodně řeší současná situace studentů JAMU, kteří vlastně nemohou zkoušet. Jaký je tvůj pohled na tuto situaci?
KD: Vůbec jim nezávidím tu jejich pozici. Vlastně nerozumím tomu, proč se v profesionálních divadlech zkouší, a ať už DISK v Praze nebo Marta nebo Divadlo na Orlí jsou stoplý. Tomu prostě nerozumím. Viděla jsem, že proběhla nějaká snaha upozornit na tento problém, ale furt to nikdo nevidí ani neslyší. Nezávidím jim to. Držím jim palce, ať se někde uchytí a mají štěstí. Je to trošku průser.
ŠH: Ta škola je na tohle hrozně důležitá, ať už právě na nějakou tu praktickou přípravu nebo i na navázání těch kontaktů na nějakou budoucí práci. Dokážeš si ty představit, že bys ten svůj obor - muzikál - musela studovat v této době, tedy online?
KD: Ne, já vůbec ne. Tím, že mám ještě doma ségru, která je ve druháku na konzervatoři na herectví a byla jsem u těch online hodin, kde třeba zkouší Maryšu nebo Světáky. A je to strašný. Tyto věci se podle mě nedají předat přes síť a bez osobního kontaktu. Je to škoda.
EB: Ty jsi v téhle situaci nazkoušela Pretty Woman a teďka zkoušíš Janu Eyrovou. Jak se ti zkouší bez vyhlídky veřejné premiéry?
KD: Blbě. Myslím si, že každý herec je zvyklý pracovat pod nějakým tlakem. A pokud my víme, že na to máme měsíc a půl nebo dva měsíce, se naučit choreografie, písničky a texty, tak ten mozek nějak automaticky zapíná a jede v úplně jiném módu. Ani vlastně nevíme jak, ale naučíme se to a stihnem to. A teď jak nemáme vidinu té premiéry, tak i když máme třeba vyhlášenou neveřejnou premiéru, jako třeba Jana Eyrová 2. dubna, pro zaměstnance divadla, tak je to prostě jiný. Ještě jak hrajeme s tím plným publikem, tak ten divák dává tomu herci nějakou zpětnou vazbu a on na to pokaždé reaguje jinak. A proto je divadlo výjimečné, každé představení je jiné. Já třeba teď nejsem schopna se naučit text. I když nad tím sedím doma, tak přijdu ráno na tu zkoušku a neumím vůbec nic. Není to příjemný.
ŠH: Teď, když se nacházíme v takové době, jaká je, tak se všechno přesouvá do toho online prostoru a stejně tak se snaží i divadlo. Byla jsi součástí nějaký projektů, ať už třeba online, nebo projektů, které byly nějakým způsobem přizpůsobeny tady téhle době?
KD: Jo, v první vlně jsme měli v divadle online streamy. Tam jsme měly s Eliškou Skálovou online rozhovor. Pak začal fungovat MdB klub, což je talk show našeho divadla. Tam jsme byli s Michalem Isteníkem u Jonáše Floriána. V květnu jsem taky byla součástí online streamu Třech tygrů. A teď nově vyšel ven projekt, který mě osobně velmi baví. Jmenuje se to Aktršéf. Je to strašná sranda. Já mám ráda ten humor, který je tak strašně trapnej až je dobrej. To já miluju. Takže to jsem si užila, natočili jsme 7 dílů. Je to vlastně na styl MasterChefa, akorát je to pro herce a bavíme se nad tím sami. Tak doufám, že to bude bavit i diváky.
ŠH: Sama jsi říkala, že v divadle i v muzikálu se pohybuješ už několik let. A všichni, kdo někde vystupujeme, tak známe trému. Takový kamarád nebo naopak nepřítel každého herce. Trpíš ty pořád trémou? A máš třeba nějaké svoje zaručené praktiky, které ti pomůžou to odbourat?
KD: No, kdybych měla, tak už nemám trému. Ale samozřejmě mívám. Ale největší trému mívám, když mám zpívat sama za sebe. Což je zvláštní, protože zpívám od malička a je to vlastně jediné, co mi kdy tak nějak šlo, a v čem jsem si byla jistá. Ale teď když mám zpívat sama za sebe, a ne za postavu, tak mi to trošku dělá problém, že se strašně stydím a na to nepomáhá vůbec nic. Ale v divadle, když trému mám, a to před každým představením, tak to si dělám vždycky deset dřepů, a tak nějak se celá protřepu a uvědomím si, že to tělo je se mnou, že to zvládnem, i mozek, i tělo. Ale kdyby někdo měl zaručený způsob, jak se zbavit trémy, tak prosím, dejte nám vědět.
EB: Ty už jsi v Městském divadle 4 roky, pokud se nepletu. Pamatuješ si na první představení, které jsi hrála?
KD: Ano, moc dobře. Byla jsem ve třeťáku na JAMU a bylo to Pískání po větru, v režii Petra Gazdíka.
EB: Jak se ti to hrálo?
KD: Skvěle. Je super, když jste ještě furt na škole a předtím jste nikdy divadlo nedělali a postaví vás na jeviště hudební scény našeho divadla vedle dvojnásobného držitele Ceny Thálie, Dušana Vitázka. Je to super pocit, neumíte vlastně vůbec nic a ještě vám hraje partnera opravdu Thálista, ten přední herec hudební scény Městského divadla Brno. Ale když se to pak překoná, tak je to pak parádní.
ŠH: Uvažovala jsi už v této době, že bys pak v tomto divadle skončila v angažmá?
KD: Ne. To vlastně přišlo trošku náhodou. Já jsem dostala nabídku z Uherského Hradiště, ze Slováckého divadla. Už asi nějak v půlce čtvrťáku, jestli bych tam nechtěla na půl úvazek. A já jsem si to divadlo vlastně vysnila, já jsem z Hradiště a od malinka jsem tam chodila a hrozně jsem tam chtěla být. Jenomže pak se ve mně bilo to, že nechci po čtyřech letech odejít z toho většího města zpátky domů. A záhy na to, co se toto ve mně bilo, tak přišla nabídka právě z Městského divadla Brno, takže to už pak bylo takové rozhodnuté.
EB: Máš nějakou roli na svém repertoáru nebo třeba v historii, kterou považuješ za nejtěžší?
KD: Pro mě je trošku těžká každá role. Každá nějak jinak. Ale teď zrovna mi přijde nejtěžší Jana Eyrová v muzikálu Jana Eyrová. To jsem zrovna volala i mámě asi dva týdny zpátky, že nic těžšího jsem v životě nezkoušela. Ale pak samozřejmě byla těžká Stephanie Mangano v Horečce sobotní noci, protože já neumím tančit a tam jsem trošku hodně musela tančit. Pak byla těžká Rebecca v muzikálu Představ si, právě tím, že jsem poprvé zažila zkoušení, kde se jde úplně na dřeň a do hloubky a musí tím člověk opravdu žít. Takže já jsem dva měsíce žila opravdu jako v ghettu. Přišla jsem z divadla, sledovala jsem různé dokumenty o holokaustu a tak. Dva měsíce jsem byla takto v tom, a to zas bylo těžké psychicky. A pak samozřejmě dvojrole Louisa Hawkinsová a Irene Adlerová v Legendě jménem Holmes, v Karlíně. A tam je zas těžký, že jsem chvilku Louisa Hawkinsová, což je naivní zamilovaná slečna. A hned za minutu jsem Irene Adlerová, která je femme fatale pro Holmese. Tam zase byly těžké ty střihy a oddělit ty postavy. Každá role je svým způsobem těžká.
ŠH: Já jsem rád, že jsi zmínila právě představení Představ si, protože to je naše absolutní srdcovka a moc nás mrzí, že se to už nehraje. Ty jsi říkala, že to bylo náročné, jak ale vzpomínáš na to představení? Ať už na tu část, kdy se to zkoušelo, anebo potom, když jste to už hráli intenzivněji a pravidelněji? Tam už musel být hrozný nápor na psychiku, ale i celkově to muselo být náročné.
KD: Tam vznikl totiž takový malý zázrak. Zatím je to moje nejmilovanější představení. Tam se stalo to, že se vytvořila úplně zvláštní parta lidí a vznikl takový nový organismus. Všichni jsme byli přítomni, i když tam někdo měl dvě repliky a někdo žádnou, jen tam dvakrát prošel, tak jsme byli nějak zvláštně na sebe napojení, i s Gazďou, který to režíroval. A vlastně jsme ty dva měsíce fakt žili jako rodina a žili jsme tím, že jsme spolu nějak souznili. A když už se to potom hrálo, tak pro mě to bylo super v tom, že člověk se během toho představení osvobodí od svých problémů, které běžně ve svém životě řeší, a může vlastně ty problémy, které má a řeší je, přetavit do toho příběhu. A já jsem vždycky po tom představení šla ubrečená domů, ale naprosto šťastná. Taková terapie to pro mě byla. Ale byla to srdcovka pro všechny. Milovali jsme to všichni.
EB: Ty se v poslední době taky lehce věnuješ i sólovému zpěvu. Uvažovala jsi někdy nad kariérou sólové zpěvačky?
KD: Uvažovala jsem o tom od malička. A pak jsem byla v jedné televizní pěvecké soutěži a tam mě to velice rychle přešlo, protože jsem zjistila, že na to nemám žaludek, tímto způsobem prorazit. Ale teď se k tomu postupně vracím. Sice takovou oklikou, ale natočili jsme desku Folk Swings s B-Side Bandem, pak s Cimbálovou muzikou Harafica, a s Janáčkovou filharmonií v Ostravě jsme natočili Harafica Symphonic, což jsou lidové písně, ale v aranžmá pro symfonický orchestr. A tak se nějak vracím a hledám si ten svůj žánr a snažím se najít, co by mě bavilo nejvíc.
ŠH: Tam je asi určitý rozdíl mezi zpěvem muzikálovým při představení a tím sólovým. Považuješ ty osobně tu kariéru nebo studium muzikálového zpěvu za dobrý základ pro sólový zpěv?
KD: Zpěv je jen jeden. A hlas je jen jeden. A na každý žánr se ten hlas musí používat jinak. Proto někteří nedokážou zazpívat death metal, ale zazpívají operu. Ale tím, že jsem vyrůstala v Uherském Hradišti, kde je number one folklór a dostala jsem základ těma lidovýma písničkama, které jsou jednoduché a prosté a zpívají se jenom tak, jak to člověk cítí, žádné kudrlinky, žádné zbytečné vibrato, prostě jen tak od srdíčka, jak se říká, tak si myslím, že to je právě základ. Potom když má člověk cit v tom hlase, na nic si nehraje, jen to prostě skoro až říká tu písničku, tak pak si může dovolit v tom muzikálu trošku přitlačit a hrát si s tím hlasem. Já třeba mám ráda své heslo "Ne každý muzikálový zpěvák je dobrý zpěvák". Někteří muzikáloví zpěváci neumí zazpívat normálně Skákal pes, přes oves. Takže si myslím, že na ten muzikálový zpěv by člověk měl mít základ asi někde jinde.
EB: Několikrát jsi zmínila folklór. Víme, že jsi k němu tíhla už od malička, ale jak se mu věnuješ dnes?
KD: Zrovna včera jsem se slyšela v rádiu, kdy jsem natočila s Cimbálovou muzikou Ohnica desku, když mi bylo asi 17. Ale bohužel už na to nemám úplně čas. Ale s Cimbálovou muzikou Harafica zpívám dodnes. Kdykoliv mají nějaký koncert a chtějí mě, tak se snažím mít čas. Je to pro mě takový relax.
ŠH: Už když jsme se bavili o těch tvých těžkých rolí, tak jsi zmínila role představení Legenda jménem Holmes v hudebním divadle Karlín, kde hraješ i třeba po boku Vojty Dyka nebo svého kolegy z Městského Lukáše Janoty. Jak ses vůbec dostala do Prahy tady k tomu muzikálu? A je to pro tebe v něčem jiné, hrát v Brně a hrát v Praze?
KD: Je to trošku jiné v tom, že v Praze na těch muzikálových scénách jsou diváci zvyklí, že vidí hvězdu. Je jim vlastně jedno, že někdo umí zpívat nebo hrát nebo tančit, ale jestli tam uvidí třeba někoho z Ordinace v růžové zahradě, ale třeba zpívá falešně, tak jim to je jedno. Oni jsou šťastní, že vidí celebritu. Když hraje Lukáš místo Vojty, tak cítím, že ti lidi se musí prvně vzpamatovat z toho šoku, že nepřišel pan Dyk, že jsou z toho trošku jako... "Ale my jsme si koupili lístky na pana Dyka a on tady není". Takže chvilku vidím a cítím z toho hlediště, že to chvilku trvá, ale pak si je stejně získá, protože Lukáš je výbornej. To si myslím, že je asi jediný rozdíl. U nás v Brně máme výborně vychované diváky (smích), kteří jsou vděční a umí ocenit, když někdo něco umí.
A jak jsem se k muzikálu dostala? Začalo to tak, že jsem právě zpívala s Cimbálovou muzikou Harafica ve Slováckém divadle a jako host tam byl Vojta Dyk. Jen jsme se seznámili a dál nic. A asi tři roky potom mi přišla smska z neznámýho čísla, že ať se dostavím na nějaký večírek do La Fabriky (kulturní centrum v Praze) a s podpisem Vojta. Tak jsem napsala, že to je asi nějaký omyl. A přišlo mi "Není to omyl. Dyk". Tak jsem se sebrala a jela jsem do La Fabriky a shodou okolností jsem měla odevzdávat téma na svou diplomovou práci do půlnoci toho večera, a tak jsem furt nevěděla, o čem budu psát. Teď jsem potkala toho Vojtu a tam jsme zapovídali a já říkám "Hele, ty děláš tu Bernsteinovu Mši, o tom bych si mohla napsat nějakou diplomku, že?" A on, že mohla, tak jsem odeslala téma na diplomku a pak jsme se potkali asi dvakrát na nějaký rozhovor ohledně té diplomky. A pak jsme se od toho prvního setkání asi za 5 let potkali tady v divadle v pořadu Zdeňka Merty: Zdeněk Merta u klavíru, kde jsem zpívala a Vojta tam byl taky jako host. A tam mi řekl, že budou dělat s Ondrou Brzobohatým muzikál v Karlíně o Holmesovi a ať přijdu na konkurz. Tak jsem přijela, první kolo vyšlo a pak bylo druhý kolo, na který jsem nemohla přijet, protože jsme tady zkoušeli Představ si. Asi teda na třikrát mi Vojta zařizoval termín, až se kvůli mně sešel celý Karlín, všichni trošku naštvaní, že co to teda je za holku, že se kvůli ní musíme scházet v neděli. Tak jsem přišla, zazpívala jsem a dostala jsem krásnou roli.
EB: Ty jsi vlastně zmiňovala, že tam hraješ dvojroli. Jaký máš k těmto dvěma postavám vztah?
KD: Kladný. Louisa je mi samozřejmě trošku bližší, protože už umím hrát takové ty trošku ráznější ženský, a k té Irene mi trvalo dýl si najít cestu. Ale obě miluju. Ony jsou obě v něčem strašně stejný, akorát každý si za tím svým cílem jde úplně jinou cestou. Ale pak dojdou ke společnému cíli.
ŠH: Poslední otázka, na kterou bychom se tě zeptali - ty jsi říkala, že teď zkoušíte muzikál Jana Eyrová v MdB, kde ty hraješ titulní roli Jany Eyrové. Jaký je tento muzikál? Jak se ti to zkouší, jak se ti to hraje? Jak bys na to nalákala diváky? Protože my se všichni těšíme.
KD: Já se taky těším. Ten muzikál je krásný, je to takový melodram v podstatě, hudba je krásná a symfonická. Je tam dobrá parta lidí, alternuju se s Dáškou Křížovou, s mojí spolužačkou. A je to super spolupráce, baví mě. Je to samozřejmě známý příběh, je to romantická kniha. A my trošku jdeme proti. Nejsme takoví jako rozněžnělí a romantičtí, ale ten Gazďa nás právě vede k tomu, abychom šli trošku proti tomu, protože by to pak mohlo být trochu unylé. Protože ten příběh trošku unylý je, ale ta hudba je nádherná, ty výkony budou nádherné, doufám. Určitě přijďte, dojmete se. Já se dojímám pořád na zkouškách, je to krásné.
Mockrát děkujeme Kristýně, že přijala pozvání na náš historicky první PERSONA Talk. A vy se již brzy můžete těšit na další speciální hosty, kteří nám otevřou dveře do zákulisí divadla a dramatického umění.
