Muzikály - Jedinečné umění nebo tříhodinové klišé?
Muzikály - někteří na ně nedají dopustit, někteří se jim vyhýbají jako čert kříži. Někteří neposlouchají nic jiného než své oblíbené muzikálové šlágry, někteří si zacpávají uši jen co uslyší prvních pár tónů. Někteří nechodí do divadla na nic jiného, někteří jimi opovrhují. Poslední dobou kolem sebe slyším víceméně jenom dva názory na muzikály, zkrátka - někteří je milují, druzí nenávidí.
Já osobně jsem na muzikálech vyrůstala. Moje dětství je zkrátka Mary Poppins, My fair lady nebo Hello Dolly. Mamma Mia u nás jela od rána do večera a ve chvíli, kdy jsem poprvé viděla Chicago, rozhodla jsem se, že do vězení prostě CHCI. A když jsem pak objevila muzikálová divadelní představení, pevně jsem věřila, že jednou si tu "majferku" jednou střihnu. Naštěstí mi velmi rychle došlo, že tanec a zpěv úplně nebudou moje silné stránky, takže z tohoto snu brzy sešlo, což však nic nemění na tom, že mají muzikály v mém srdci speciální místo. Ovšem nebudu lhát. I já měla období, a není to tak dávno, kdy jsem muzikály považovala pouze za čistě komerční žánr, ve kterém ani zdaleka nemůže jít o umělecké vyjádření. Tím se také dostáváme k našemu tématu měsíce, které zní: Je divadlo pro lidi? Jinak řečeno - jde při tvorbě divadelní inscenace více o umělecké vyjádření autora či o pochopení myšlenky a přijetí ze strany diváků? Ideálně by samozřejmě měly být tyto dvě strany vyrovnané, avšak, ruku na srdce, kolik inscenací to takto skutečně má? A právě na muzikálech bývá ona touha zavděčit se divákovi dle mého názoru nejviditelnější.
Právě ona komerční nálepka bývá jedním z nejčastějších důvodů nenávisti vůči muzikálům. Dále potom zaznívají argumenty typu: "Všechny muzikály jsou úplně stejný..." či "Hudebně nepoznáš jeden muzikál od druhýho..." popřípadě "Každý muzikál je prostě jenom tříhodinový klišé..." Já, přestože jsem se po krátké pauze k muzikálům s láskou vrátila, tyto názory zcela chápu a respektuji, ovšem musím podotknout jednu věc - přestože typická muzikálová klišé samozřejmě všichni známe, nelze všechny díla házet do jednoho pytle. Nelze srovnávat rodinnou muzikálovou komedii s Bídníkama či klasické West Side Story například s Rentem. Existují muzikály taneční jako například Cats (Kočky) nebo Billy Elliot. Existují rockovější muzikály jako Jesus Christ Superstar nebo již zmiňovaný Rent. Existují muzikály pro mladší publikum typu Joseph and The Amazing Technicolor Dreamcoat (Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť) či naopak pro starší diváky jako je třeba Spring Awaking (Probuzení jara). Nemluvě o rapovém muzikálu Hamilton či operně laděném Phantom of the opera (Fantom opery)
Zkrátka a dobře, možností je spousty a předsudky vás mohou připravit o mnoho dobrého. Nehodlám tady vyzdvihovat muzikály jako nejúžasnější typ umění, nechci soudit, zda-li je či není tento žánr zneužíván pro komerční účely na úkor kvality dané insenace. Jen bych vás všechny ráda vyzvala, abyste, předtím než muzikál zcela odsoudíte, mrkli například na zahraniční tvorbu typu Dear Evan Hansen či The Book of Mormon, popřípadě na méně hrané muzikály typu Imagine this... (Představ si...). Dejte muzikálům šanci.
Edith Bodečková