Divadlo bez diváků, diváci bez divadla

Začala bych, s dovolením, se svým pohledem na věc. Divadlo tvoří nedílnou součást mého života už od útlého věku, a to natolik, že jsem v divadle několikrát do týdne bezpodmínečně. Mimo mojí vášně k tomuto druhu umění to souvisí i s faktem, že se připravuji na přijímací zkoušky na divadelní dramaturgii, čili chození do divadla je už tak trochu i povinností. Měla jsem to štěstí, že jsem se do divadla dostala i po prvním obrovském omezení, a to představení do sta lidí. Sklepní scéna divadla Husa na Provázku s kapacitou o něco nižší odehrála v té době ještě několik představení Pravidel bincárny, což mi umožnilo užít si poslední divadelní představení odehrané široko daleko před tím, než se divadla zavřela úplně. Ve chvíli, kdy přišlo toto omezení a divadla se definitivně uzavřela už s předtuchou, že otevírat se jen tak hned nebude, měla jsem pocit, jakoby se celý můj svět zastavil na místě. Všechno kolem mě bylo najednou podivně smutné. Fakt, že obrovská část mých přátel jsou divadelní herci a lidé okolo divadla, této situaci moc nepomohl. Avšak zpětně si uvědomuji, že jsem této nepříjemnosti vyžila jak nejlépe jsem mohla. Shlédla jsem online nejrůznější představení, která jsem do té doby neviděla, připomněla si nějaké srdcové záležitosti a každý večer sledovala všechna pravidelná online vysílání jako například čtení Decameronu herců z divadla Husa na Provázku nebo pravidelné zveřejňování představení z National Theatre v Londýně. Online záznamy (popřípadě streamy jako například v případě derniéry představení Husina divadla Feste) však nejsou to pravé ořechové, a proto hned, jak to bylo možné, s radostí, kterou člověk nezažije jen tak, jsem se vydala do toho opravdového divadla. 

Ne každý však po divadle tesknil tak, jako já. Na počáteční rozhořčení divadelníků a především herců, kteří jsou přece jen vidět nejvíce, nad zákazem kulturních akcí, které je živí, zareagovali obratem lidé, kteří klidně s divadlem nic společného nemají, a to ani jako diváci (čímž rozhodně nechci naznačit, že je to něco špatného). Když jsem proto během karantény projížděla sociální sítě, nezřídka se tam objevovaly až nenávistné komentáře pod příspěvky mých známých i přátel s nejrůznějšími doporučeními, co by takový herec během karantény měl dělat a do jakých míst by všichni umělci měli jít, a to i v případě, že někteří z nich celou situaci nijak nekomentovali. Tato náhlá smršť nenávisti vůči umění jistě zarazila nejen mě, protože komentáře o tom, jak je divadlo a umění zbytečné, byly jeden z důvodů, proč jsme se rozhodli náš tehdy rozpracovaný projekt Persona ubírat tím směrem, jakým se ubírá dnes. 

Asi se shodneme na tom, že absence divadla byla, konkrétně v mojí sociální bublině, věcí velmi nepříjemnou. V tuto chvíli nemůžeme tušit, jestli divadla skutečně budou hrát nebo jestli nás druhá vlna dožene natolik, že bude nutné divadla znovu zavřít. Jak víme, některá divadla už k dočasnému uzavření opět přistoupila, jiná zase ruší některá představení, protože nejsou schopna splnit opatření vyžadující určitou vzdálenost mezi herci a diváky. I proto bych na závěr ráda apelovala na naše čtenáře, aby se nebáli svému divadlu pomoct. Počet nakažených na kulturních akcích typu divadla je minimální a v případě, že dodržíte doporučená hygienická pravidla, věřím, že si můžete vychutnat zážitek bez většího omezení, přece jen, ty roušky nějak přežijeme! A pokud se na chození do divadla necítíte či pokud vaše divadlo pozastavilo činnost, můžete si přece zakoupit vstupenky dopředu, pořídit si předplatné, merch nebo cokoliv, co divadlo nabízí. Cest, jak pomoci, je spousta, prosím, využijte je. Vše se počítá.

Věřím, že už brzy se v divadle znovu potkáme.

Edith Bodečková